Názor Paula Robinsona (Russia Today)
Někteří západní učenci chtějí rozbít Rusko a Čínu a vidět, jak jsou jejich lidé zbídačení a hladoví. Nebude to však fungovat, míní profesor Paul Robinson z univerzity v Otavě, který se věnuje ruské, sovětské a vojenské historii a válečné etice.
Strategie je především o dosažení výsledku. Dobrou strategií je, že ví, co chce docílit, a snaží se toho dosáhnout. Proto je prvním principem vedení války „výběr a zachování cíle“.
To je samozřejmě zcela zřejmé, ale je pozoruhodné, jak málo pozornosti tomu lidé věnují. Odborníci poskytují možnosti politiky, ale příliš často neuvádějí konečný cíl nebo to, jak dané možnosti pomáhá dosáhnout. Výsledkem jsou často návrhy, které jsou v nejlepším případě zbytečné a v nejhorším případě zcela kontraproduktivní.
To vše znamená, že je dobré, když někdo přijde přímo a řekne vám, o co jde. Z tohoto důvodu bychom měli být pravděpodobně vděční za nejnovější výkřik novináře Eda Lucase, vedoucího redaktora časopisu The Economist, který nyní prodává své výrobky jako „hlavní viceprezident“ Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA).
Tato instituce, financovaná NATO a různými americkými dodavateli zbraní, sleduje důsledně protiruskou linii v souladu s politickými a obchodními cíli její sponzorů.
V článku s názvem „Při hledání vítězství“ Lucas představuje svou vizi toho, jak by vypadal vítězný konec nové studené války. V očích Lucase jsou USA zablokovány v existenciálním geopolitickém boji s Ruskem a Čínou.
Pokud v této válce se dvěma frontami vloží západ do boje proti jednomu příliš mnoho zdrojů, druhý to využije a zasáhne. Jak říká Lucas, „čím více Čína spotřebuje pozornosti západních činitelů s rozhodovacími pravomocemi, tím méně času budou mít na boj proti Kremlu“.
Podle něj „zdroje jsou také omezené. Pokud Spojené státy vytáhnou americkou námořní pěchotu z Norska, protože je nutná v Pacifiku, celá severní Evropa to pocítí. Nikdo není v bezpečí před Ruskem, pokud si západ neví rady s Čínou“.
Stojí za zmínku, že ztráta zájmu USA o konfrontaci Ruska na evropské scéně by byla pro CEPA doslova existenční krizí. V takovém případě by jeho financování téměř jistě zmizelo. Totéž platí pro téměř všechny ty, kteří jsou zaměstnáni v transatlantickém rusofóbním odvětví.
Myšlenka, že cesta k porážce Ruska vede přes Čínu, je více než jen trochu zvláštní. A musíme se divit – co si Lucas myslí, že se stane pokud v Norsku nebudou žádní američtí námořníci – chystají se ho Rusové hned napadnout? Pointa je však jasná: Rusko a Čína jsou dvě strany téže mince a západ by se měl bát.
Část problému, říká Lucas, je, že západ nemá jasnou představu o tom, jak by definoval vítězství v tomto boji. Lucas do toho tedy vnáší světlo. Pokud jde o Rusko, „možná se rozpadne. Možná se všechno obrátí dovnitř. Možná je příliš chudé na to, aby představovalo hrozbu. Možná se stane demokratickým.“
Pokud jde o Čínu, dodává: „Mé srdce touží po zhroucení v sovětském stylu, které zahrnuje svržení Čínské komunistické strany a nezávislost Tibetu a Východního Turkmenistánu. Vedení Si Ťin-pchinga se však nedá srovnávat se Sovětským svazem. A změna režimu v Číně zpravidla zahrnuje desítky milionů mrtvých. Vyhnuli bychom se tomu? Opravdu chceme, aby se tato obrovská země soustředila na rychlejší zbohatnutí?“
Protože, nedej Bůh, aby miliarda lidí viděla, jak se jejich životní úroveň zlepší. To nemůžeme dovolit, že?
V tom všem je zvláštní nejednotnost. Lucas, jako mnozí jiní v západním politickém společenství, rád mluví o demokracii a liberálních hodnotách, které jsou teoreticky zaměřené na blaho jednotlivce. No pokud jde o skutečné jednotlivce v zemích jako Rusko a Čína, jsou to jen pěšáci v geopolitické hře.
Vítězství v této hře se měří podle chudoby ruského a čínského lidu; rozdrobení jejich států; a jako vedlejší produkt – potenciální masová smrt. To byl skutečně případ Ruska po rozpadu SSSR. A možná „desítkám milionů“ se to přihodí i v Číně, jak říká Lucas. Vítězství!
Problém tohoto postoje je, že v konečném důsledku je sebezničující. Neúspěšná Čína by nebyla v zájmu západních států, které těží z obrovského obchodu s lidovou republikou, a neužívali by si nestabilitu, která by následovala po jejím rozpadu.
Totéž by se dalo říci o Rusku – cena za kolaps Sovětského svazu se stále platí ve válkách a nestabilitě v blízkém zahraničí Ruska.
Abych byl k Lucasovi spravedlivý, říká, že většina možností porážky Ruska by byla „tragická“ a pouze jedna – předpokládaná demokratizace – by byla „příjemná“.
Avšak i to ukazuje selhání strategického myšlení.
Pokud je cílem západní zahraniční politiky snížení hrozby ze strany zahraničních mocností, není důvod myslet si, že demokratizace je řešením. Zejména vzhledem k tomu, že Moskva je vedena způsobem, se kterým souhlasí obrovské vrstvy obyvatelstva země.
Rusko a Čína mají národní zájmy, které budou přetrvávat, i když budou splňovat západní standardy liberální demokracie. A tyto zájmy budou bez ohledu na to nadále v rozporu se zájmy západu. Navíc místo toho, aby bylo demokratické Rusko prozápadnější, půjde spíše opačným směrem.
Podle standardů většiny svých krajanů je ruský prezident Vladimir Putin v oblasti zahraniční politiky mírný. Kromě nepatrné menšiny liberálních aktivistů ho téměř nikdo v jeho zemi nekritizuje za to, že je na mezinárodní scéně příliš asertivní.
Kritika, která existuje, je téměř výhradně taková, že není dostatečně asertivní a měl by zaujmout agresivnější postoj. Jinými slovy, kdyby bylo Rusko demokratičtější, nebyl by to pro západ o nic menší problém.
Totéž pravděpodobně platí pro Čínu. Demokratická Čína si stále dělá nároky na Jihočínské moře, stále bude chtít rozšířit své námořní síly, aby chránila své obchodní cesty, a stále se bude snažit rozšířit svůj vliv v Asii, Africe, Latinské Americe a jinde. Jinými slovy, stále to bude zpochybňovat pozici Ameriky jako národa číslo jedna ve světě.
Názory Lucase jsou extrémní i podle standardů západní zahraniční politiky, ale jeho víra v šíření demokracie jako řešení je přímo ve středu hlavního proudu. Stejně je na tom i jeho obecný přístup, když vidí úspěch ve smyslu porážky geopolitických rivalů a zachování americké hegemonie.
No aby to mělo smysl, strategické cíle musí být dosažitelné. Tento není. Pokoušet se zastavit Rusko a Čínu je jako král Canute pokoušející se zadržet příliv. Je to zbytečné.
Rozumnou strategií pro západ by bylo zaměřit se na zvládnutí jeho relativního úpadku, ne na zachování hegemonie, kterou nelze zachovat. Zdá se však, že málokterá mluvící hlava v lukrativních pracovních pozicích think tanků se ptá, jak to udělat.
Pokec24.cz